Socha draka

 

Po dlouhé době jsem se vypravil do míst, kam se moc rád vracím, ale jsou ták daleko od mého domova, že sem zavítám jen málokdy. Některá místa, o kterých vám budu štěkat vám tak možná přijdou povědomá, o jiných místech vám štěknu prvně. Dnes vás zavedu k drakovi, kterého jsem objevil v pohádkovém lese Blatenské pahorkatiny, který jsem se vydal důkladně prozkoumat.

Jen co jsem vyskočil z Toyoťáka, byl jsem k nezastavení. Byl jsem na malém parkovišťátku před hlubokým lesem na místě, které moc dobře znám. Odtud vždy vyrážím do nádherné bučiny, která ukrývá mnohá tajemství. Tajemství, která se postupně snažím odtajnit.

Jen co měla člobrdice sbaleno vše potřebné, mohl jsem se vydat na průzkum. Zamával jsem Toyoťákovi chvostem na rozloučenou, popřál jsem mu příjemný odpočinek a vydal jsem se lesní cestou kupředu, vstříc hlubokému lesa.

Tlapkal jsem kamenitou lesní cestou do mírného kopečka. Četl jsem si vzkazy kámošů, kteří místo navštívili přede mnou, pomalu jsem protahoval celé své já a než jsem se nadál, měl jsem kopeček za chvostem a přímo přede mnou se ukázala parádní rovinka.

Jen co jsem rovinku zmerčil, kopnul jsem do vrtule a svištěl rychleji než rychle kupředu, vstříc hlubokému lesu. Chvilku jsem svištěl po lesní cestě, chvilku jsem svištěl slalom mezi vysokými buky. Prosvištěl jsem kolem dřevěného domečku, který má svá nejlepší léta již dávno za sebou a i přesto mu to v hlubokém lese sluší a než se stihla člobrdice nadechnout, už jsem se láznil v hluboké louži.

Trvalo dlouho, než ke mne člobrdice došla. Šla ták strášně pomalu, že než ke mne došla, myslel jsem si, že se rozmočím. Už jsem si živě představoval, jak les vypadal v době své největší slávy. Už jsem si představoval člobrdy na koních, jak brázdí místní přírodu a ve staré chaloupce se občas osvěží. Už jsem měl v kebuli tolik představ a myšlenek, že bylo na čase, aby se ke mne člobrdice připojila a já mohl pokračovat v toulání.

S člobrdicí po boku tlapkal jsem lesní cestou dál. Tlapka míjela tlapku a než sem se nadál, zmerčil lesní pěšinu. Pěšinu vyšlápnutou a krásně znatelnou po své pravé tlapce.

To se ví, neodolal jsem. Věděl jsem, že po takto viditelné pěšině se mnou půjde i člobrdice. Jen jsem si malinko radostí poposkočil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a už jsem tlapkal měkoučkou pěšinou mezi keři hlouběji a hlouběji do lesa.

Tlapkal jsem ve stínu vysokých stromů a buky jsem nechal za chvostem. I tajemné stavení bylo tentam. Najednou jsem byl v lese jen já a spousta ptáčků, kteří mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně.

V rytmu písní tlapkal jsem kupředu. Puňťa mi svými paprsky ukazoval směr. Tlapkal jsem po pěšině, když v tom, najednou, zničehonic, zmerčil jsem obrovskou kebuli s obrovitými zuby jen mrňousek před sebou.

Tak jsem se kebule leknul, že se mi chvost schoval mezi zadní tlapky. Tak moc jsem se lekl, že jsem vyskočil ták vysoko, jako snad ještě nikdy. V úleku, jen co se tlapky dotkly pevné země, svištěl jsem zpátky k člobrdici, až se mi za tlapkami prášilo.

V mžiku jsem byl u člobrdice a sednul jsem si na cestu. Byl jsem rozhodnutý, že dál člobrdici nepustím. Vždyť tato cesta není vůbec bezpečná. Jen o mrňousek dál u cesty je obrovitánské stvoření, které cení zuby. A tam bych měl člobrdici zavést? To přeci nejde.

Seděl jsem na cestě a bránil jsem člobrdici v cestě. Už jsem si myslel, že si člobrdice postup rozmyslela, když jsem se zvednul a zjistil, že mne člobrdice obchází a pokračuje cestou dál. Tak moc jsem byl překvapen, že jsem člobrdici následoval.

Tlapkal jsem člobrdici po boku a co chvilku jsem se jí přimotal před nohy, aby věděla, že dál jít nemá. Jenže to nebylo nic platné. Člobrdice šla stále dál. Poznal jsem pařez, kolem kterého jsem protlapkal, poznával jsem keře u pěšiny. Najednou se Puňťa schoval za mráček a já zmerčil to, co mne ták vyděsilo.

Jen pár krůčků ode mne, po me levé tlapce vedle pěšiny, zmerčil jsem obludnou kebuli s obrovitánskými zuby. Zmerčil jsem zelenou kebuli s velkými očadly a zubisky, které by si poradily se sebevětším soupeřem. Zmerčil jsem něco, co se ani nehnulo, jen mi bránilo v postupu.

Stál jsem na místě a ani jsem se nehnul, když mi najednou štěklo, že tuhle příšeru přeci znám. Doštěklo mi, že jsem v hlubokém pohádkovém lese a že příšera není příšera, ale drak. Drak, který sice cení zuby, ale nikomu by neublížil.

To vám štěknu, kamarádi, ze mne spadnul obrovský kámen. A jak se mi ulevilo, tak jsem si vyskočil a svištěl jsem se s drakem přivítat. Vždyť s drakem se už roky kámoším. Jenže jak mne Puňťa svými paprsky osvětloval pěšinu, vůbec jsem cestu nepoznával. A že by zubiska patřila drakovi, to mi nemělo jak štěknout. Vždyť potkat draka v lese, to je skoro nemožné. Tedy pokud se netouláte pohádkovým lesem, jako sem se toulal já.

 

 

Tip na ubytování

 

Až se vydáte v mých stopách kamarádi a budete hledat ubytování, podívejte se na web https://www.e-pobyty.cz/ a vyberte si ubytování dle vašich požadavků. 

Do odstavce zadejte vlastní text, který bude popisovat výše uvedený obrázek a nadpis. Do odstavce zadejte vlastní text, který bude popisovat výše uvedený obrázek a nadpis. Do odstavce zadejte vlastní text, který bude popisovat výše uvedený obrázek a nadpis. Do odstavce zadejte vlastní text, který bude popisovat výše uvedený obrázek a nadpis.